Romana Juhásová, 10. októbra 2014
Robert Vano Gallery v spolupráci s Webmagazin.sk pravidelne predstavuje tvorbu talentovaných, no dosiaľ „Neviditeľných fotografov“. Pod hlavičkou Špeciálu však ponúka aj inšpiratívne príbehy renomovaných tvorcov. Dnes vystavujú vo svete a vydávajú krásne publikácie, no kedysi boli rovnako neviditeľnými. O svojej ceste tento raz porozpráva uznávaná autorka aktov, charizmatická žena, Sára Saudková.
Ako vysokoškolská študentka ste telefonicky oslovili renomovaného fotografa Jana Saudka a obdiv k tvorbe prerástol do dlhoročného partnerstva. Ako na toto obdobie spomínate?
Byla to ohromná doba. Vstoupila jsem do Janova světa, který byl strhující po všech stránkách. A já byla šťastná a věděla jsem, že už nechci z toho zvláštního a světa ven. Strávili jsme spolu 10 mimořádných let, takový mix čtvera ročních období. A toto období si v sobě uchovávám dodneška jako velký poklad, který mě posunul dál. Neidealizuji si ho, byl to velmi zrychlený, intenzivní a divoký čas, ale jsem tomu ráda.
Myslíte si, že keby vás Jan neprijal, váš profesný život by sa uberal úplne iným smerom a fotografiu obišiel oblúkom?
To kdybychom věděli, co by bylo kdyby…To mě právě na životě fascinuje, že nikdy nevíte, kam Vás zavede. Je tolik možností a každý Váš krok rozhoduje o tom, kudy se budete ubírat dál. Kdybych nepotkala Jana, třeba bych zůstala u ekonomie, třeba bych psala nebo cestovala nebo navrhovala zahrady, copak já vím ? Jedno vím určitě – setkání s Janem bylo osudové, pro nás oba. A bez něj bych se k fotografii nedostala.
Kedy vás prepadla túžba sama vziať do ruky fotoaparát?
Po mnoha letech „nádeničiny“, kdy jsem Janovi pomáhala ve fotokomoře, myla skla, máchala fotky ve vývojce, zaostřovala jsem mu při zvětšování, asistovala při focení…to jsou takové nezbytné roky, abyste vůbec pochytil řemeslo. A pak přicházely nápady, mnohé jsem Janovi předkreslovala, aby podle nich fotil. No a jednou jsem si to chtěla zkusit sama. Začalo to zcela spontánně a přirozeně.
Najlepší sú tí, ktorí mali najlepších učiteľov a výrazný vplyv, celoživotná stopa, je pochopiteľná. V čom ale vidíte svoju odlišnosť?
Pochopitelně na těch prvních fotografiích jsou výrazné stopy Janova vlivu, to je samozřejmé a nestydím se na to., Bylo by taky zvláštní, kdyby tam tyto rysy nebyly patrné. Ale postupně jsem se odpoutávala od všech jeho typických dekorací a převleků a plesnivé stěny…a hlavně jsem si fotila vlastní příběhy, vlastní svět a emoce. Fotím z pohledu ženy, Jan z pohledu muže, v tom je podstatný rozdíl. Mám úctu k tajemství, jsem rafinovanější ve focení nahoty, ty obrázky jsou laskavější a hravější. Víte, muž fotí jako lovec – chce svůj objekt ulovit, zmocnit se ho, vysvléknout, sežrat. Já jako ženská jdu spíš než po mase po vůni a po vzpomínkách, po příbězích…V cizině, kde mnohdy vůbec netuší, že mám něco společného s Janem, protože jméno Saudková jim zní úplně jinak než Saudek, k mým fotografiím přistupují bez předsudků. Je vůbec nenapadne, že by tam bylo něco pdobného – to jen tady ještě pořád někteří zarputile tvrdí, že kopíruji Jana, bla bla bla..pořád ta samá písnička. Protože si mě zařadili do tohoto šuplíku a hotovo. V cizině jim imponuje, že to jsou ženské fotografie, svádivé a koketní, emotivní a velmi osobní. Spontánní a laskavé. Odvážné a dráždivé – ale pořád s jakousi ženskou jemností.
Pamätám sa na vašu bratislavskú výstavu Láska-nie, ktorá zachytávala „to, s čím sa stretávajú ľudia, ktorí sa ocitli v osídlach lásky“, teda nielen eufóriu, ale na druhej strane nenávisť, osamelosť, nenaplnené očakávania. Vy ale pôsobíte ohromne pozitívne, staráte sa o svoje šťastie a dokonca si ani nerobíte hlavu z nevery. Odhalila vám teda láska vôbec i takéto svoje odvrátené podoby?
Děkuji Vám. Ano, jsem ráda na světě a víc se usmívám než mračím. To ale neznamená, že jsem pořád připitoměle „happy and free“. Zatraceně dobře vím, že radost se střídá se smutkem, nadšení s prázdnotou a láska s bolestí. Ale koukám řídit svůj život podle svého a dělat to, čemu věřím a co mě těší, a obklopovat se lidmi, které mám ráda a na kterých mi záleží. Neztrácím čas malichernostmi a zbytečnostmi. A nevěru, když se na ni ptáte, nepovažuji za stěžejní bod, kolem kterého se otáčí můj pocit štěstí nebo neštěstí. Život je příliš krátký na to, abych se zabývala tím, co nemohu ovlivnit. Je to takový můj soukromý návod na štěstí.
Dokumentujete spoločný život vašej rodiny, no úplne inak, ako ho poznáme z typických rodinných albumov. Nájdu sa u vás na stenách alebo v šuplíkoch tie klasické, analógové, neštylizované zábery z dovolenky, z výletu, či bežného dňa, aké uchovávajú všetky rodinky?
No jasně, to je nezbytné. Kdo mě zná, tak ví, jak posedle pořád někoho fotím, na památku. Všichni remcají, ale nakonec jsou vděčni, že ty obrázky existují. Ale na zdech u nás doma je nehledejte. Tam vévodí dětské kresby a malby provedené přímo na stěny. Nádhera !
Spravujete on-line galériu, ktorá okrem prezentácie aj sprostredkováva obchod s vašim a Janovym umením. Čo to obnáša?
Práci ! A hlavně to vyžaduje, abyste ty fotografie měl rád a věnoval jim čas.
Pred pár rokmi sme sa pre médiá vyjadrili, že snívate o odfotografovaní radosti. Tento rok pribudla do vášho portfólia snímka práve s týmto názvom. Je to akýsi splnený cieľ?
Kdepak, ještě jsem neskončila. A nadto radost může mít tolik podob…Trochu se bojím splněných cílů, ty nesplněné Vás ženou dál.
Ako vyzerá váš život teraz? Koľko času zostáva popri štyroch deťoch a ekonomickej činnosti, teda predaji fotografií, na vašu vlastnú tvorbu?
Vždycky si najdete tolik času, kolik potřebujete – když se chcete něčemu věnovat. Nevymlouvám se na dětičky, to považuji za banální. Ty mi nebrání v práci, naopak mě v ní mnohdy inspirují. Mně dělá dobře, když jsem v neustálém zápřahu a plynule řadím mezi rolí maminky – fotografky – ženské – spisovatelky – obchodnice – hospodyně – femme fatale – řidičky – Ferdy mravence=práce všeho druhu a já nevím čeho ještě. Naučila jsem se dokonale pracovat s časem a věnovat se podstatnému. To ostatní počká.
Príležitostne prednášate študentom fotografie, takže máte skúsenosti s vedením začínajúcich umelcov. Čo by ste odkázali „Neviditeľným fotografom“, ktorí sú zatiaľ na začiatku svojej cesty?
Aby si šli za svým, vytrvale a umanutě a pološíleně…jen tak dojdou tam, kam chtějí. Nebo se o to alespoň pokusí, a to taky není málo.
Projekt realizuje Robert Vano Gallery v spolupráci s Webmagazin.sk
Uverejnili sme na: RVG, NF, WMG
Partneri sprievodných akcií: Art of Photography.eu, FUJIFILM Europe GmbH, Art Hotel Kaštieľ Tomášov